10. srpna 2017

Destiny a její život |remake #0.1|

Ahojky,
ne, nedám si s tím pokoj. Destiny je prostře moje srdeční záležitost. Abych to vysvětlila. Destiny a její život jsem začala psát, když mi bylo necelých 12 let. Psala jsem to, když jsem se nudila a byla jsem nemocná. Byla to děsná slátanina, kterou jsem dávala na blog a kupodivu slavila úspěch. Jde absolutně všude se mnou a chci ji uvést do knižní formy. Ty pokusy tady byly dva. Ukázka, kterou vám sem dávám je z 3. kapitoly. Je z prvního pokusu, který má 120 stránek (podotýkám, že původní slátanina měla 20-30 stránek), jenže to bych nebyla já, aby se mi to nelíbilo, takže jsem to vesele odhodila stranou a píšu to znovu. Přeji příjemné čtení. :)


*-*-*-*
,,To není-‘‘ někdo do mě strčil a schodil mě do zmrzlého potůčku. Při pádu jsem se praštila do hlavy. ,,Au,‘‘ zašeptala jsem se a šáhla jsem si vzadu na hlavu.
,,Destiny?‘‘ zavolala na mě Lenka.
Neodpověděla jsem. Co to sakra bylo? Co se to tu děje? Přiběhla ke mně a za ní běžel Matt. Vzal mě do náruče a potom mě položil na zem. Opět jsem ucítila ten jeho chladný dotek. Ztratila jsem rovnováhu – nevím, jestli jsem ztratila rovnováhu, z toho, že se mi zamotala hlava z té rány, nebo z toho, že mě vzal do náruče Teens- a zachytil mě. ,,Co se stalo?‘‘ zapištěla Lenka.
Konečně jsem se zmohla na odpověď a uvědomila jsem si, že mě pak drží a ustaraně se na mě dívá. ,,Já… nevím. Šla jsem se projít a pak jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a pak jsem spadla.‘‘
Odtáhla jsem se od Matta. ,,Viděla jsi někoho?‘‘ zašeptal Matt.
Zavrtěla jsem hlavou. ,,Měla bych jít domu.‘‘
,,Půjdeme s tebou,‘‘ rozhodla Lenka a Matt mě podpíral.
Chtěla jsem odporovat, ale neměla jsem na to dostatek síly.
                Došli jsme ke mně domu. Přišli jsme ke mně do pokoje. Sedla jsem si na postel a Matt si stoupl naproti mně a Lenka si sedla vedle mě. ,,Des? Jsi opravdu v pořádku?‘‘ zeptala se Lenka.
,,Jo, jsem v pořádku. vážně,‘‘ snažila jsem se jí ujistit.
Ne nejsem v pořádku. Všechno mě bolí a asi mi praskne hlava, ale to nic není Leni. Já to rozdýchám jako vždy.
,,Kde je Denis?‘‘ zeptal se Matt.
,,Někde s Jacobem,‘‘ zašeptala jsem.
,,Nechápu, jak může být s Jacobem, je divný,‘‘ podotkla Lenka.
,,Ne, není divný. Možná je to chvilkami namachrovaný blbeček, který si rád užívá, ale je to kluk, který má srdce na pravém místě vůči kamarádům a rodině. Přátele jsou pro něj životní dar a umí se o ně postarat. Jacob si k sobě lidi moc nepouští natolik, aby jim důvěřoval, ale když si je pustí k tělu, tak na ně nedá dopustit. Je s ním sranda a je pozorný, i když je občas na pěst,‘‘ zastala jsem se ho.
,,Znáš ho pár dní Des,‘‘ podívala se na mě Lenka.
,,Ne Leni. Už pár let. Bylo mi 5, když jsem ho poznala. A upřímně – nikdy nebudu litovat toho, že ho mám na blízku,‘‘ podívala jsem se na ní.
Dívala jsem na Lenku a Matta. Matt se tvářil nabroušeně, když jsem se zastala Jacoba. Tvářil se chvílemi chladně. Připadalo mi to, jako by měl kamennou masku.
,,Takže ho znáš delší dobu než mě –‘‘
,,A oba vás mám ráda,‘‘ skočila jsem jí do řeči a Matt se uchechtl.
Přišlo mi, že se Lenka urazila, když jsem se zastala Jacoba, ale proč? Matt se tomu uchechtl – poprvé za celou dobu se usmál, ale pak se zase tvářil chladně-, ale proboha, co na tom bylo smíchu? Nevšímala jsem si ho. Jasně, měla bych mu být vděčná, nebo vlastně ne. Bylo od něj pozorné, že mě zvedl ze země a doprovodil mě domu, ale bez něj bych to taky zvládla. Sice ne tak rychle, ale zvládla bych to sama. Najednou mě něco vytrhlo z přemýšlení. Dole se ozvala rána, jako by někdo hodil něčím křehkým a to se pak při kontaktu se zemí rozbije. Zděšeně jsem se podívala na Matthewa a potom na Lenku. Matthew se tvářil chladně a Lenka stejně vyděšená jako já. Ozvala se další rána a cítila jsem nějaký studený dotek. Podívala jsem se a všimla jsem si, jak mi Matthew tiskne ruku. Chvilku jsem byla v šoku. Ten, který teď vypadal tak chladně, se držel mojí ruky. Najednou mě zalil pocit šoku a bezpečí. Vymanila jsem se mu a pocit bezpečí se vytratil. ,,Promiň,‘‘ zašeptal.
Neodpověděla jsem. ,,Tak jo Destiny, teď mysli racionálně. Nikdo v domě přeci být nemůže! Zavřeli jste za sebou dveře. Určitě se ti to jenom zdá, ale problém je v tom, že to slyší i Lenka a Matthew, takže se ti to asi zdá nebude, ale no tak, přeci tady nikdo být nemůže,‘‘ pomyslela jsem si.
                Sebrala jsem v sobě tu trošku odvahy, kterou jsem v sobě rychle našla a přistoupila jsem ke dveřím. Matthew mě předběhl a držel se přede mnou a vypadalo to, jako by mi dělal štít. Lenka se tiskla mojí ruky a šla za mnou. Pomalu jsme sešli po schodech, kde mě málem trefil šlak, když jsem viděla tu spoušť.  Opravdu na mě šly mdloby, když jsem všude po podlaze viděla střepy skla a porcelánu. Matthew šel pomalu po podlaze a podíval se, jestli tu někdo není. Lenka skoro ani nedýchala a já měla, co dělat abych se nesesunula k zemi. ,,Elizabeth mě zabije,‘‘ zašeptala jsem v šoku.
To, že mě Elizabeth zabije, bylo první, co mě napadlo hned potom, že mě trefí šlak. Domyslela jsem si, že střepy jsou z jejího oblíbeného porcelánu a střepy skla jsou ze skleněné vázy od Denise. Chtělo se mi brečet a přehrávala jsem si možná a velice pravděpodobný scénář, jakmile vkročí Elizabeth do domu. Zmlátí mě? Seřve mě? Vyhodí mě z domu? Cítila jsem, jak mě někdo objal. Byla to Lenka, která se ze všeho vzpamatovala dřív než já. ,,To bude dobrý Destiny,‘‘ uklidňovala mě, zatím co jsem měla se slzami na krajíčku.
Neodpověděla jsem. Nedokázala jsem mluvit. Kdybych promluvila, zlomil by se mi hlas. Odtáhla jsem se a došla jsem do kuchyně pro smetáček a lopatku. Na stole jsem si všimla papírku. Zvedla jsem ho a přečetla jsem si, co tam bylo napsáno: TOHLE BYL TEPRVE ZAČÁTEK DESTINY! DNES V NOCI NEZEMŘEŠ, ALE MÍSTO TEBE ZEMŘE NĚKDO JINÝ.  Zalapala jsem po dechu a z hrdla se mi vydral křik. Do místnosti vzápětí přiběhl Matthew. Zděšeně jsem se na něj podívala. ,,Destiny, co se děje?‘‘ podíval se ne mě.
Podala jsem mu papírek a sesunula jsem se k zemi. Opřela jsem se o skříňku a nohy jsem si skrčila a přitiskla k hrudi. Koukala jsem před sebe a nevnímala jsem Matta, který něco volal na Lenku. Přestala jsem vnímat realitu. Dnes v noci jsem měla zemřít a místo mě zemře někdo jiný. Dnes v lese jsem měla umřít já a Matt s Lenkou mě zachránili. Dnes mělo skončit všechno. Mám to ukončit sama? Nebo to udělá Elizabeth, až to uvidí? Co jsem komu udělala, že chce mojí smrt? A kdo umře místo mě? Někdo z rodiny?
                ,,Destiny? Zatraceně Destiny!‘‘ cloumala se mnou Lenka.
Mlčela jsem. Nedokázala jsem promluvit. ,,Destiny, prosím,‘‘ Lenka byla bezmocná.
,,Možná byste měli jít,‘‘ zašeptala jsem.
,,Nenecháme tě tu samotnou!‘‘ vložil se do toho Matt.
To bylo po dlouhé době, co se do celé situace vložil Matt.
,,Možná byste měli,‘‘ řekla jsem bezmyšlenkovitě.
,,Matte, odveď jí do pokoje a já to tu uklidím,‘‘ ignorovala mě Lenka.
Matt přikývl. Chtěl mi pomoct vstát, ale odmítla jsem. Nechtěla jsem ničí pomoc. Chtěla jsem být sama.  Matt mě pomalu dostrkal až ke chodům. Vztekle jsem se otočila. ,,Proč to děláš?‘‘
,,Dělám co?‘‘ nechápavě se na mě podíval.
,,Staráš se o mě,‘‘ odsekla jsem chladně.
,,Nestarám. A teď pohni,‘‘ vzal mě za paži a dotáhl mě do pokoje.
,,Destiny,‘‘ přerušil hrobové ticho v mém pokoji.
Seděla jsem na posteli a koukala jsem z okna. Střídaly se ve mně pocity jako strach, bolest, vztek. Pořád dokola. Nechtěla jsem být s Mattem, ale zároveň jsem nechtěla být sama. Ničila mě představa, co se stane, až přijde Elizabeth a ještě víc mě ničila představa, co se stane během příštího dne. ,,Chápu, že se bojíš,‘‘ pokračoval.
,,Nebojím se,‘‘ odsekla jsem.
Bála jsem se, ale nemohla jsem mu to dát najevo, prostě jsem nemohla. Už takhle si myslel, že jsem hysterka a dával na mě pozor jenom kvůli Lence. Nemusela jsem číst myšlenky, abych to věděla. Nezáleželo mu na mně a dával to silně najevo. Vlastně jsem ani nechápala jeho přístup ke mně – jednou se mi vyhýbá, pak mě brání.
,,Bojíš se, jde ti to poznat na očích. Navíc se klepeš,‘‘ přišel ke mně blíž.
,,To nic neznamená,‘‘ podotkla jsem.
Položil mi ruku na rameno. ,,Nic se ti nestane, slibuju.‘‘
Prudce jsem se otočila. ,,A teď uklidňuješ mě nebo sebe?‘‘
,,Tebe,‘‘ odpověděl klidně.
,,A jak víš, že ti věřím?‘‘
,,Nevěříš, ale za pokus nic nedám,‘‘ nedal se odbýt.
                Neodpověděla jsem. Mlčela jsem. Přemýšlela jsem o tom, co se za tenhle den stalo. ,,Nemám na výběr, věřit ti budu muset,‘‘ zašeptala jsem.
,,Nejspíš jo,‘‘ podotkl.
,,Jenže, jak mi dokážeš slíbit, že se mi nic nestane? Mě nebo mému okolí? Matte, nebojím se o sebe. Mám strach o ně,‘‘ poprvé za celou dobu jsem se mu podívala do očí.
Viděla jsem v nich smutek a zároveň slitování. Možná, že chápal, co cítím. Nebo se uměl aspoň dobře přetvařovat. ,,Nikomu se nic nestane, slibuju,‘‘ řekl odhodlaně.
Přikývla jsem. Opravdu jsem neměla na výběr. On byl asi jednou z mála mých možností.
 


1 komentář:

  1. Úplně jsem si vybavila chvíle, kdy jsem v podzimní večery seděla u šálku čaje, propiskou a s kusem papíru v ruce a vymýšlela různé příběhy, texty a pak jsem to dlouhé hodiny přepisovala do počítače a vytvářela si rádoby knihy. Skvěle! :)

    OdpovědětVymazat